Publikováno: 8.10.2018
JIŘÍ ŠIGUT, PRÁCE/WORKS 1985–2018
Jiří Šigut, tento „enfant terrible“ české fotografie, se již přes třicet let věnuje intenzivnímu průzkumu média fotografie, překračuje její hranice, redefinuje ji a originálním způsobem uvádí do širších souvislostí vizuálního umění. Patří tak k nemnoha českým tvůrcům (Josef Sudek, František Drtikol, Josef Funke, Jindřich Štyrský, Emila Medková, Jan Svoboda či Josef Koudelka), kteří prosadili posuny vnímání uměleckých možností fotografie.
Na počátku své tvorby Šigut programově nevstupoval do procesu dlouhotrvající expozice a zaznamenával tak obvyklé činnosti (cesty autobusem, vlakem, výtahem, procházky, nákupy…), aby v devadesátých letech již zcela rezignoval na tradiční vztah negativ–pozitiv a záznam pořizoval přímo na citlivou vrstvu fotografického papíru, kdy zdrojem světla a energií je příroda (denní světlo, hvězdy, měsíc, oheň, světlušky…). Pokládání fotopapírů do volné přírody (v řádu několika dnů, týdnů nebo i měsíců) spojoval s obdobami rituálů – velmi osobními a intimními nočními performancemi. Sám se stal i kamerou, kdy fotocitlivou vrstvu aplikoval na své oblečení, čímž vznikly zcela unikátní 4D fotogramy. Necouvl ani před výzvou, kterou přinesl nástup digitální fotografie, a v současnosti se pokouší nalézt pevnou základnu pro svůj nejnovější autorský průzkum, kdy rozkládá obraz na elementární jednotky.
Jiří Šigut nám svou nevšední a neústupnou invencí ve zkoumání samé podstaty jevů dokazuje, že cesta odpoutání se od zažitých stereotypů ve vnímání obrazů může přinášet silný prožitek a soustředění se na vnitřní kvalitu světa, který nás obklopuje.